Luboš Hruška se narodil 20. července 1927 v Plzni, zemřel 30. června 2007 v Plzni.

Jeho středoškolská studia přerušila II. světová válka, během které byl jako šestnáctiletý nasazen k Luftschutzpolizei, což byla ponáletová služba k vyprošťování raněných a mrtvých obyvatel po leteckém bombardování. V roce 1946 dokončil středoškolská studia a nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích. Jako mladý důstojník byl zařazen k vojenskému útvaru v blízkosti státních hranic a při pokusu o jejich překročení byl v roce 1949 zatčen. Byl odsouzen k 18 letům těžkého žaláře, propadnutí veškerého majetku a zbavení čestných práv občanských.

Za neustálého nelidského týrání poznal věznice Špilberk, Pankrác, Bory, Opavu, Leopoldov, Ruzyni a jáchymovský pracovní tábor Bytíz u Příbrami. Během více než desetiletého věznění složil Luboš Hruška slib, že pokud přežije, vybuduje na ovocné zahradě, kterou zdědil po rodičích, památník obětem komunismu v podobě křížové cesty.


Meditační zahrada „OBĚTEM ZLA“ Luboše Hrušky v Plzni

Meditační zahrady v Plzni YouTube play


Po návratu z vězení začal na ovocné zahradě v Plzni-Doudlevcích pracovat a postupně ji měnil v meditační areál. Pokácel ovocné stromy, upravil terén a při svém dělnickém zaměstnání dojížděl do Průhonic, kde se účastnil přednášek o zahradní architektuře. Na základě získaných znalostí začal realizovat parkovou úpravu zahrady založenou na vhodných barevných uskupeních jehličnanů a vodních a zelených ploch. Luboši Hruškovi šlo ale především o realizaci nosné myšlenky budovaného areálu, která by vyjádřila trvalou připomínku utrpení těch lidí, kteří se postavili totalitním režimům — ať již fašistickému nebo komunistickému. Tou nosnou ideou se stalo utrpení Ježíše Krista, který své utrpení přijal jako zástupnou oběť za lidstvo.

Záměr vybudovat křížovou cestu ale nezůstal utajen, a tak Luboš Hruška své dílo v letech 1987—89 realizoval za stálého dozoru StB. Pro svoji myšlenku získal akademického sochaře Romana Podrázského z Přibyslavi, který byl ochoten zdarma vytvořit 12 unikátních pískovcových plastik pro 14 zastavení křížové cesty. Na realizaci křížové cesty nebylo možné za vlády komunistů získat povolení, a tak riskoval Luboš Hruška odvoz 12 kusů pískovcových kvádrů z Hořic v Podkrkonoší nejprve do dílny R. Podrázského v Přibyslavi a po zpracování další převoz do Plzně. Veškeré náklady hradil ze svého dělnického platu. Sochy byly na zahradě instalovány v letech 1987—1991.

Po listopadu 1989 vznikl, jako dovršení projektu, záměr vybudovat v meditačním areálu kapli, která je dílem architektů J. Soukupa a J. Opla. Pro její realizaci a především pro získání podpory dobrovolných dárců založil Luboš Hruška Nadaci Památníku obětem zla. Při práci ve správní radě nadace jsem měl možnost spolu s dalšími přáteli J. Švecem, J. Cuhrou, P. M. Pometlem, C. Fojtíčkem a J. Soukupem spolupracovat s Lubošem Hruškou a pomáhat mu s dokončením jeho díla. Bez Lubošovy hluboké víry a důvěry v Boží záměr by se jen těžko dokončení areálu dosáhlo. Velkou oporou byla Luboši Hruškovi také jeho rodina, dcera Jana a syn Petr, který se stal knězem. Především mu ale byla oporou jeho žena Lída, která jej doprovázela po celý společný život v dobrém i ve zlém.

Vybudovaná kaple byla zasvěcena svatému Maxmiliánu Kolbe. Tento kněz, později svatořečený, se obětoval za již určeného vězně, otce 3 dětí, a podstoupil dobrovolně smrt popravou v nacistickém koncentračním táboře.

Dnes slouží kaple i celý areál Památníku obětem zla všem občanům k církevním a kulturním účelům.

Město Plzeň patřilo k velkým dárcům, kteří přispěli na dokončení areálu, a proto také Rada města Plzně souhlasila s tím, když v roce 1995 Luboš Hruška předal dokončený areál „Meditační zahradu — Památník obětem zla do vlastnictví Biskupství plzeňského. Provoz a údržbu areálu nyní zajišťuje Jiří Kutek, kterého Luboš Hruška do péče o zahradu řadu let zaučoval.

Luboš Hruška se svou neúnavnou prací zasloužil o vybudování neobyčejného díla, které má nejen vysoké estetické hodnoty, ale především duchovní rozměr. Za své celoživotní dílo byl vyznamenán řadou cen. Je nositelem Historické pečetě města Plzně (1992), Ceny města Plzně (1994), Řádu T. G. Masaryka uděleného prezidentem ČR v r. 1997, Velkokříže rytířského Řádu svatého papeže Silvestra (2002), Medaile Vojenského sdružení rehabilitovaných (2003), Ceny hejtmana Plzeňského kraje za občanskou statečnost (2003) a Čestného občanství města Plzně (2006).

 

 

 

 

.