Drama kolem zatčení Saakašviliho, co naznačuje Putinova reakce na olympiádu, „černý čtvrtek“ na Ukrajině. Informace od Milana Syručka, které tu ještě nebyly.

10.12. 2018

ROZHOVOR: Pokračováním kauzy kolem bývalého gruzínského prezidenta, exprimátora Oděsy a samozvaného „bijce korupce“ Saakašviliho se v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz mj. zabývá novinářský nestor, bývalý zpravodaj Mladé fronty Dnes Milan Syruček. Věnuje se rovněž překvapivě smířlivému tónu ruského prezidenta k účasti sportovců Ruské federace na Olympijských hrách, kterým „nahnal“ další body ve své zemi. Syruček také přináší unikátní, u nás nepublikované informace o „odbojnosti“ Ukrajiny proti Mezinárodnímu měnovému fondu a EU. 

 

Bývalí „skorokamarádi“ Porošenko a Saakašvili se pravděpodobně nadobro rozkmotřili. A Gruzinský exprezident, který je ve své zemi persona non grata, vyvolává další nepokoje a dokonce nové majdany. Co si o tom má prostý občan Ukrajiny myslet?

Tuto sobotu se konal v Kyjevě automajdan, kdy se asi 50 aut vypravilo do sídliště Stojanka, kde bydlí generální prokurátor Ukrajiny Jurij Lucenko, aby mu předali pokrývku se zelenobílými čtverci jako symbol korupce. Souvislost se Saakašvilim spočívá v tom, že tento bývalý gruzínský prezident, na nějž je vydán v jeho rodné zemi zatykač, který však přešel na Ukrajinu, stal se Ukrajincem a oděským guvernérem a letos v červenci byl zase ukrajinským prezidentem zbaven občanství této země, se přesto do ní nedávno vrátil, aby se tu stal symbolem boje proti vládní korupci.

Už jeho návrat byl předmětem vášnivých sporů a bojů mezi jeho stoupenci a vládní mocí. Stoupenci ho několikrát ochránili před jeho zatčením. Je stíhán nejen za to, že nelegálně překročil hranice, ale že se především chce aktivně účastnit politického života v zemi. Založil novou politickou organizaci Ruch (hnutí)nových sil, aby dál pokračoval v boji proti korupci. V Kyjevě mu poskytl úkryt plukovník Jurij Pokinboroda, jinak pracovník orgánů na ochranu práva od roku 1995. V roce 2015 se stal náčelníkem správy ministerstva vnitra pro Luganskou oblast, ale v květnu 2016 z této funkce odešel.

V pátek v jeho bytě Saakašviliho zatkli. Pokinborodu však ponechali na svobodě, jen v bytě udělali prohlídku a sepsali protokol o zabavených věcech. Ten uveřejnil na své facebookové stránce k tomu okamžitě prohlášení, že jeho přece měli také zadržet. Ale neudělali to, aby na něj svedli podezření, že udal Saakašviliho a tak zamaskovali ty skutečné viníky, kteří úkryt bývalého Gruzínce prozradili. Marně sám Pokinboroda žádal o své zatčení, neboť se obává o svůj život a v cele by byl jistější.

„Provedu vlastní šetření a když se se mnou něco stane, bude to důkaz, že jsem na správné stopě. Zůstal jsem na svobodě jen proto, že počítají s tím, že mě někdo zlikviduje jako pomstu za zatčení Míšy,“ uvedl na svém facebooku.

Saakašviliho zatkli 8. prosince večer a umístili do cely dočasného zadržení SBU v Askoldově uličce. Jak upřesnila mluvčí Hnutí nových sil Mariana Počtacová, u Saakašviliho okamžitě provedli osobní prohlídku. Z generální prokuratury oznámili, že zatčení proběhlo za přítomnosti Saakašviliho advokátů. Prokuratura bude pro něj žádat prozatím domácí vězení, jak sdělila mluvčí generálního prokurátora Larisa Surganová. Upřesnila, že zatčený dostal elektronický náramek. Dále uvedla, že ho obviňují z porušení čl. 2 paragrafu 256 „ze spolupráce se zločineckými organizacemi a utajování jejich zločinecké činnosti“.

Mezitím se před budovou, kde je zadržován, strhla bitka mezi jeho stoupenci, kteří tu chtěli postavit stan, a policií, která jim v tom chtěla zabránit. Soud se Saakašvilim by měl začít už v pondělí. Ještě uvidíme, jak dramatický to bude proces a samozřejmě ještě více události kolem něj, protože právě na pondělek se chystá velká demonstrace, která je zamířena především proti Porošenkovi.

V březnu příštího roku budou v Ruské federaci prezidentské volby a Putin již ohlásil svou kandidaturu. Jakou má šanci být znovu zvolen?

Pokud bude, stane se tak už počtvrté. V tom je stejně nedostižitelný jako v tom, že by se místo něj ocitl v Kremlu někdo jiný. Zatím má pět protikandidátů, jimiž jsou: liberální ekonom a bývalý předseda opozičního hnutí Jabloko Grigorij Javlinskij, opoziční aktivista Alexej Navalnyj – hrozí mu však vyřazení, pokud odvolací soud potvrdí jeho odsouzení za údajnou zpronevěru – novinář Sergej Bizjukin, televizní moderátorka Xenija Sobčaková a nacionalista, předseda ruské Liberálně-demokratické strany Vladimír Žirinovskij. Nejvážnější z nich by byl asi Navalnyj, ale je dost možné, že nebude moci kandidovat. Dosavadní průzkumy dávají největší šanci opět Putinovi, jeho popularita neklesá pod 85 procent v průzkumech veřejného mínění.

 

Putinovo stanovisko k Olympijským hrám a účasti ruské komandy mu asi pomohlodalšími plusovými body

Upřímně řečeno, i mne překvapil jeho tak smířlivý postoj k rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru, že ruská hokejová komanda muže hrát jen pod neutrální vlajkou vzhledem k množství dopingových skandálů ruských sportovců.

„Je třeba přímo přiznat, že jsme si to sami zavinili, protože jsme k tomu poskytli důvod. Ale myslím si, že tento důvod použili – mírně řečeno – nepříliš čestně“, řekl Putin, aby alespoň částečně omluvil své přiznání, protože v Rusku se už rozmnožily hlasy požadující bojkot Olympiády. Putin vše svedl na šéfa ruské antidopingové laboratoře, který se sice přiznal k podvodům, ale současně není podle Putina pro své malé morální a etické kvality příliš věrohodný. A podle prezidenta jiné doložitelné důkazy k dispozici nejsou. Osobně si myslím, že Putinova slova se zdaleka netýkají jen sportovců a Olympijských her, ale v jejich smířlivosti je skryta nabídka na jisté smíření i v jiných oblastech. Pozoruhodný je rovněž fakt, že Putin o tom hovořil v projevu v nižněnovgorodské automobilce, v němž současně oznámil svou kandidaturu na prezidenta. Náznak toho, že bude tak smířlivý především jako příští prezident? Protože toto není první případ skandálu s ruskými sportovci a předtím ruský prezident k mezinárodnímu verdiktu tak shovívavý nebyl.

Protože Mezinárodní olympijský výbor kromě tohoto rozhodnutí ještě Rusku uložil zaplatit 15 milionů dolarů – 326 milionů korun – za náklady vyšetřování ruské dopingové kauzy, místopředseda ruské vlády Vitalij Mutko přislíbil ochotu je zaplatit v případě, že se MOV zaváže nevést proti Rusku žádné disciplinární řízení. Mimochodem, Mutko, který byl v té době ministrem sportu, dostal za svou ústřední úlohu v celé aféře trest doživotního zákazu činnosti v olympijském hnutí. Předseda ruských olympioniků Alexandr Žukov k tomu dodal, že pro ty sportovce, kteří odmítnou účast pod neutrální vlajkou, se uspořádají alternativní soutěže.

 

Vrcholový sport v Rusku musí být přece totožný nebo alespoň minimálně podobný jako jinde. Jde přece o neuvěřitelné výkony na hranici existence člověka a točí se v tom obrovské peníze… 

A proč by neměl být vrcholový sport v Rusku byznysem jako všude ve světě? To jen za sovětského režimu, u nás socialistického, se vše kamuflovalo a vrcholoví sportovci byli formálně vedeni jako pracovníci závodů, které možná v životě ani neviděli, pokud si tam někteří nechodili alespoň jednou měsíčně pro výplaty. Pokud to nebyla kamufláž na závodech, skrývala se pod hlavičkou armády. Možná by se našly discipliny amatérského vrcholového sportu, ale jen takového, který neláká diváky a tedy nepřináší zisky ze vstupenek a hlavně z reklam a televizních přenosů. Opravdu nevím, proč by mělo být současné Rusko výjimkou. Vždyť kolik našich hokejistů vyplácejí ruské kluby! Nezapomínejme, že naopak současné Rusko je ve světě příkladem nejdivočejšího kapitalismu, jaký si vůbec umíme představit. Už jsem o tom v Parlamentních listech hovořil a nechci se opakovat. Jen připomenu alespoň ten fakt, že jedno procento nejbohatších občanů má příjem rovnající se příjmu 71 procent zbývajících. Je-li nerovnost ve všem ostatním, proč by neměla být i mezi vrcholovým a amatérským sportem?

 

Pojďme do vojenské a bezpečnostní oblasti. Ruské základny v Sýrii, sbližování se s Tureckem, které naopak projevuje určitý chlad k NATO. Úspěchy v Syrii jsou však neodiskutovatelné…

Vladimír Putin oznámil, že ruské vojenské jednotky dosáhly totálního vítězství nad Islámským státem na obou březích Eufratu v Syrii a odvolal se přitom na hlášení ruského ministra obrany Sergeje Šojgua. „Přirozeně mohou existovati izolovaná ohniska odporu, ale bojové akce v této fázy a na tomto území byly obecně ukončeny“ uvedl Putin. Podle ruského prezidenta je nyní zapotřebí soustředit se nyní na politický vývoj, což budou především prezidentské a parlamentní volby, jak o tom hovořil v Soči s nejvyššími představiteli Turecka, Íránu a Sýrie. Což současně vyjadřuje fakt, že do mírového procesu zahrnuje všechny tyto země.Ruská intervence v Sýrii byla zahájena 30. září 2015 na základě žádosti prezidenta Asada a schválena ruským parlamentem. Současně začalo Rusko posilovat své základny v Sýrii, ať už se jednalo o leteckou v Chumajním u Latákie nebo Kaspickou flotilu a další. Přitom personál psal na bomby nápisy Naše pomsta za mrtvé nebo Za Paříž“ poté, co bylo zničeno ruské letadlo a uskutečnil se atentát v Paříži. V březnu 2016 Putin oznámil, že „byly dosaženy stanovené cíle“ a současně začalo stahování ruských jednotek, kromě těch, které chránily ruské vojenské základny. V srpnu 2016 Rusko rozmístilo v Íránu na základně Hamadán své strategické bombardéry TU-22M3, s nimiž bombardovalo cíle v Sýrii. V březnu 2017 dobyla syrská armáda s pomocí ruského letectva Palmyru. Na účinnost jejich akcí se názory rozcházejí, zejména pokud jde o cíle útoků – zda všechny směřovaly skutečně proti základnám Islámského státu, či zda jejich terčem také nebyli odpůrci Asadova režimu. Také se nedaří celková zásadní dohoda o spolupráci všech, kteří bojují proti Islámskému státu.

Ruské vztahy s Tureckem jsou poměrně složitou záležitostí. Zkomplikovalo je sestřelení ruského bombardéru tureckou protivzdušnou obranou, sbližují je některé společné zájmy v dané oblasti. Turecko je rovněž klíčovou zemí pro Rusko ohledně černomořské flotily v Sevastopolu, jejíž uplatnění mimo Černé moře je možné jen s tureckým svolením, protože musí proplout koridorem, který střeží Turecko, jež je rovněž členem NATO. Tento propletenec vztahů, tak typický vůbec pro celou oblast, ztěžuje rovněž vzájemnou koordinaci akcí.

 

Vztahy Ukrajiny a EU se byť na oko otevřely omezeným bezvízovým stykem, na druhé straně je tato země stále vnímána jako „zlobivé a problematické dítko“, kterému ostatně kromě jeho sousedů a naší republiky tak nějak nikdo moc nerozumí…

Vztahy Ukrajiny vůbec se Západem se v posledních dnech dostaly na nejnižší bod od takzvané Revoluce důstojnosti. Ještě minulý měsíc prezident Porošenko ujišťoval při své návštěvě Bruselu o tom, že Ukrajinu čeká „podzim reforem“, ale podzim prošel a prosinec se začal přijetím řady zákonů, které znamenají citelné ochlazení vztahů: jak odporují Asociační dohodě, tak znamenají zrušení už dosaženého pokroku. Kritiku Bruselu, ale i Washingtonu vyvolala idea vůdců vládní koalice přímo řídit všechny antikorupční orgány. MMF pohrozil zastavit půjčky, Brusel pohrozil pozastavit bezvízový režim. Poté byla tato iniciativa odložena k ledu.

Avšak čtvrteční jednání ukrajinského parlamentu bylo označeno jako „černý čtvrtek“. Především bylo o rok prodlouženo moratorium na prodej půdy určené pro zemědělskou činnost. A právě trh s půdou byl jednou z podmínek spolupráce s MMF. Další dvě rozhodnutí odporují asociační dohodě s EU: parlament dovolil prezidentovi na tři měsíce odložit povinnost vypsat konkurs na obsazení míst v Národní komisi pro státní regulaci energetiky a komunálních služeb, takže si tam může nadále dosazovat své lidi a tím regulaci kontrolovat. Ještě skandálnější je zákon, který zatím prošel prvním čtením a nazývá se „Kupuj ukrajinské, plať Ukrajincům“. Znamená výhody pro ty společnosti, které budou mít potvrzení o tom, že v jejich výrobcích je obsaženo nejméně 20 procent domácí produkce. Ty budou mít přednost před jinými i v tom případě, jestliže jejich produkce bude až o 43 procent dražší. Dokonce se proti zákonu vůbec poprvé postavil i státní orgán – Ministerstvo ekonomického rozvoje. Zatím tento návrh Radikální strany Olega Ljaška prošel v parlamentu jen z toho důvodu, že hlasy poslanců této strany byly zapotřebí pro schválení rozpočtu na příští rok. Přitom tento zákon škodí nejen zahraničním společnostem, ale i ukrajinským, protože jeho realizace bude vyžadovat nepoměrně více administrativní práce a shromažďování nezbytných dokladů, nehledě už na jeho obecnou nepřípustnost i z mezinárodního hlediska.

Přitom se prezident Porošenko při své návštěvě Bruselu dohodl na novém programu MMF pro Ukrajinu v řádu dvou miliard eur. Ale Evropská unie bude souhlasit s touto pomocí Ukrajině jen za předpokladu, že Ukrajina splní své závazky. Například vytvoří zcela nezávislý protikorupční soud, jenže to je právě závazek, který se Ukrajina snaží všemožně obejít. Korupce je hlavním problémem země už také proto, že se především dotýká těch, kteří ji zneužívají. Tak se vlastně vracím k první vaší otázce o protikorupčním bojovníkovi Saakašvilim.

 

Pravidelně sledujete ruský tisk. Co vás v něm v poslední době nejvíce zaujalo?

V Komsomolské pravdě vzpomínka na Christinu Keelerovou, která tento týden zemřela. Byla ještě slavnější než známá Mata Hary, jejíž špionství bylo poněkud sporné. Christina pomohla splnit Chruščovovův příkaz tajným službám, který se zdál nemožný: aby dosáhly změny anglické vlády a jejím předsedou se místo antisovětského Macmillana stal mnohem přijatelnější Harold Wilson, s nímž se sovětský představitel seznámil při své návštěvě Londýna v roce 1956 a zalíbil se mu jeho prosovětský postoj.

A přece se zdánlivě nemožné stalo skutečným: pomohl k tomu snad největší sexuální skandál století. V 60. letech proslavený anglický umělec a lékař, který léčil Indíru Gándhiovou, Winstona Churchilla a další osobnosti, Stewe Ward, se přátelil s Jevgenijem Ivanovem, vojenským námořním atašé sovětského velvyslanectví v Londýně, který byl současně důstojníkem KGB. Ward si rovněž udržoval doslova harém prostitutek, které nabízel vysoce postaveným osobnostem, aby si sám vylepšil svou společenskou pozici. Jedním ze zákazníků byl lord Astor, který byl proslavený svými kontakty doma i v zahraničí. A jeden letní večer 1961 se u něj sešlo na čtyřicet hostů, mezi nimiž byl jak třeba pákistánský prezident, tak poslanci a také britský ministr obrany John Profumo. O jejich zábavu se staraly dívenky, které se v bazénu koupaly nahé. Do jedné z nich, Christine Keelerové, se na první pohled až po uši zamiloval Profumo. Během zábavy jí nabídl prohlídku tohoto paláce, která skončila v ložnici. Tehdy bylo Christině 19 let, Johnovi 46. Profumo měl výsadní postavení – nejenže měl velmi přátelské vztahy s premiérem Macmillanem, ale také si ho oblíbila královna a stal se jejím tajným poradcem. Kromě toho měl ohromný majetek. V USA s ním počítali jako příštím premiérem a fandili mu, protože byl přesvědčeným přítelem USA a tvrdým zastáncem NATO.

Když si Christina začala tento milostný románek s britským ministrem, v Moskvě se rozhodli využít toho, aby získali Profuma ke spolupráci. Tím spíše, že Christina spala současně i s Ivanovem. Setkání se konala většinou v jejím bytě a tak tam s pomocí Ivanova umístili tajné kamery a odposlouchávací zařízení, aby pořídili dokumenty, které by ministra kompromitovaly. Poté stačilo ukázat je Profumovi, aby souhlasil. Jenže se stalo nečekané: do Wardova bytu se dobýval nějaký chuligán, právě když u něho byla Christina. Cizí návštěvník začal do dveří střílet, když je Ward neotevřel, na to reagovala policie a jim v patách novináři. Tak objevili i tuto dívenku, která sice nejdříve odmítala s nimi hovořit, ale poté ji nabídka tučných honorářů zlomila a tak vypovídala. Tak se zrodil skandál, jeden z největších v minulém století. Což o to, Ivanov stačil s rodinou odjet do Moskvy, ale chudák Profumo to odnesl v plné míře. S ním padla celá konzervativní vláda a z nových voleb skutečně vznikla nová vláda labouristů v čele s Haroldem Wilsonem.